AUTOPORTRÉT JAKO RITUÁL PŘEŽITÍ - VLÁDKYNĚ

Má bakalářská práce Hommage vychází z inscenovaného autoportrétu jako prostředku hledání identity, vytváření fikce a možnosti stát se na okamžik někým jiným. Projekt je zároveň osobní výpovědí i performativní hrou, ve které se prostřednictvím stylizace, kostýmu, make-upu a fotografie proměňuji do několika fiktivních tvůrců spojených s neexistujícím filmem Vládkyně. Každá postava představuje jiný pohled na stejný příběh. Inspirací pro vznik práce se stala tvorba Cindy Sherman, především její schopnost využívat autoportrét jako nástroj transformace a narušování identity. Stejně jako u její práce není důležité, kým autor skutečně je, ale kým se může stát. Projekt reaguje také na současnou kulturu sebeprezentace, sociálních sítí a neustálé potřeby vytvářet vlastní obraz. Ústředním motivem práce je fiktivní dystopický film Vládkyně, který nikdy nevznikl, ale všichni jeho „tvůrci“ o něm hovoří, jako by existoval. Prostřednictvím fotografií a audio monologů vytvářím iluzi ztraceného filmu a zároveň zkoumám hranici mezi realitou, fikcí a vzpomínkou. Divák se ocitá v situaci, kdy si není jistý, co je pravda a co pouze konstrukce. Důležitou součástí projektu je také drag estetika a práce s proměnou těla. Transformace zde nefunguje jen jako stylizace, ale jako způsob přežití, možnost úniku i hledání vlastní identity. Autoportrét se pro mě stává rituálem — prostorem, kde lze bezpečně existovat v různých podobách, emocích i rolích. Práce kombinuje fotografii, performance, text a zvuk. Výsledný soubor funguje jako fragment archivního materiálu k filmu, který divák nikdy neuvidí celý. Právě absence finálního díla je ale podstatná — vytváří prostor pro imaginaci, pochybnost a otázku, zda není samotná fikce někdy pravdivější než realita.